Já si to užila!

Byl to maraton. Ne jen filmový, ale i workshopový, přednáškový, taneční, letňákový, koncertní, výstavový, půlmaraton, party maraton… Zkrátka a dobře, 57. ročník Zlín Film Festivalu byl nadupaný a na svoje si mohl přijít úplně každý. A kdo říká, že ne, ten lže, neumí hledat v programu a nebo je lenoch!

Já jsem rozhodně nezahálela, podtrhávala si v programové skládačce (chuděrka dostala zabrat, viz titulní fotka) a lítala po Zlíně jako divá. Byl by hřích válet se doma, když drtivá většina doprovodného programu byla zdarma a jedna filmová projekce za krásných 39 Kč. No a když máte navíc akreditaci a běháte okolo s oranžovou klíčenkou na krku, jste totální king. I nějaká ta celebritka na vás občas mrkne. 😀

Ale zpátky k festivalu. Z pestré nabídky doprovodných aktivit a událostí jsem vyzkoušela snad všechno. Něco jsem měla vytipované a těšila se na to už předem – třeba Tančení v ulicích. Dle mého super nápad s potenciálem, který by se měl udržovat i v příštích letech. Nejvíc jsem si užila lekce salsy, při kterých to ve festivalové uličce vypadalo spíš jako v kubánské uličce – teplo, slunce, spousta lidí, radost, smích a skvělá hudba.

Občas se ale i stalo, že mi třeba kamarádka napsala: ,,Za půl hodiny jdu tam a tam“, a protože jsem zrovna neměla nic v plánu, přidala jsem se a vyloupl se z toho příjemný a nevšední zážitek, jako třeba v případě Festivalového piana. To už je tu opěvováno poněkolikáté, ale zaslouženě. Chaplinovy grotesky v doprovodu živé hudby prostě jen tak neuvidíte. Stejně příjemně překvapená jsem byla několikrát i při cestě přes náměstí Míru, kde jsem narazila třeba na zlínský dechový orchestr hrající filmové melodie, nebo na kapelu, jejíž jméno jsem bohužel zapomněla a nevypátrala, a která mě uchvátila lidovými písněmi v severských jazycích (o svojí lásce ke Skandinávii a folklóru už jsem tady taky několikrát psala).

Co zažijete taky jenom na festivalu, jsou samozřejmě filmy. Na ty jsem chodila spíš spontánně, sem tam jsem si nějaký vybrala den předem. Celkem pravidelně jsem chodila na pásma animáků v jednu odpoledne, což byl čas, na který už bylo přijatelné vstát z postele. Kromě toho si ale rozhodně budu pamatovat boží punkáčský film London Town, irské idioty na n-tou z komedie Břídilové a taky třináctiletého fattyho z Honu na pačlověky (btw. kdo hledá, na netu najde… K nečemu takovému bych sice asi nabádat neměla, ale některé věci prostě musíte vidět dvakrát a nebo je ukázat kámošům.) 😀

Večery jsme s partou tradičně končili na letním kině a následně v party stanu. Atmoška pod širákem u nafukovacího megaplátna je nezaměnitelná, ale kvalita některých filmů byla zejména ke konci festivalu minimálně diskutabilní, takže se nám vyvinula taková filozofie, že do letního kina chodíme proto, abychom se pak ze zvyku mohli plynule přesunout do party stanu. Co si budem, třeba takové Všechno nebo nic bylo šlápnutí hodně, ale hodně vedle. Holt i mistr dramaturg se někdy utne a do budoucna z toho pro mě plyne ponaučení, že bych si občas měla fakt aspoň zběžně přečíst, o čem ten film je, než na něj dobrovolně vyrazím ztratit dvě hodiny svého života.

Negativně jsem ale skončit nechtěla. Pořád mi zbývá vzpomenout na jednu veselou věc, a to na Festivalový půmaraton MONET+ Zlín 2017 (hahaha, ještě teď mě bolí lýtka, když na to pomyslím). Vašek, jehož budoucnost na ZFF byla dle jeho slov nejistá, zajistil, že budoucnost unijní štafety na půlmaratonu nejistá nebyla, když obětavě zaskočil za ochořelého člena, a mohli jsme si tak doběhnout pro 25. místo z celkem 58 týmů, což je na partu alkoholiků, jak se s láskou a upřímností nazýváme, skvělý výsledek.

Tímto veleúspěchem jsme celý devítidenní maraton zakončili a pak už následovala těžká odvykačka a tvrdý návrat do reality.

Mně tedy nezbývá než doufat, že příští rok budu tou dobou už vzorně naučená na státnice, abych si 58. ročník ZFF mohla užít stejně grandiózně, jako ten letošní. 🙂