Půlmaraton z pohledu první osoby.

Ne, nebyli jsme první, ani na vteřinu, jak název článku mylně napovídá. Jen jsme se letos opět rozhodli potrápit plíce a prožít maraton přímo z pohledu běžce. A jak to tak všude bývá (snad kromě amerických filmů a českých prezidentů), každý další je lepší než ten předchozí. Více lidí, větší vedro, větší fyzická zátěž. A protože nejsme žádní koně a fyzická aktivita běžného dne některých z nás spočívá v cestě dvakrát denně na záchod a zpět do postele, byla pro nás možnost štafetového běhu jasná volba.

A tak jsme obdrželi festivalové vaky s tunou ryze zbytečných reklamních předmětů, trikoty a startovním číslem 2053 (což je mimo jiné rok narození Jana Nováka), vyslali naši křehkou ale výkonnou runnerku Markétku Pallovou na start a čekali, až vyběhne vstříc nekompromisnímu vedru do zlínských ulic.

Naše křehká ale výkonná Markéta rozhodně nezklamala! Svých 5 kiláků prosvištěla jak raketa až do checkpointu, kde na ni už netrpělivě čekal další náš trénovaný štafetář, všestranný atlet, statný muž sokolovského těla, fenomenální běžec Honza Machalka. Díky své muší váze a aerodynamicky tvarované postavě vystřelil jak kolouch, utíkající před krvežíznivým myslivcem vstříc uličkám Svitu. Tak, jak bylo předpokládáno, tento fitness samec předvedl úctyhodný výkon a i přes viditelné dechové problémy doklusal do dalšího checkpointu ve skvělém, pro nás alkoholiky nepředstavitelném čase a téměř okamžitě se stal v našem týmu žijící (po předvedeném výkonu spíše položijící) legendou.

Po těchto dvou respektuhodných výkonech se tým Stránských, štědře dotován Studentskou Unií, dostal na neskutečné 13. místo. Výsledek to byl opravdu nečekaný, protože jsme sebranka věčných alkoholiků na plný úvazek, pro kterou je největší sportovní výkon vyhraný turnaj ve Fifě.

Na řadu přišla Míša. Nabuzující placák od Honzy byl signálem k tomu, aby Míša zapnula běžecký playlist v telefonu a vyrazila hrdě reprezentovat všechny místní alkoholiky, zejména pak delegaci z Monaka na nárdaží.

Vedro bylo opravdu neúnosné. Pot z čel běžců tekl jako divý a udělal z každého sportovce běžící fontánu. Míša zapojila veškeré svalstvo v těle, objevila pár nových šlach, o jejichž existenci doposud neměla ani tušení a doběhla na poslední předávkové místo – také ve skvělém čase.

Po Míši jsem přebral pomyslný štafetový kolík já. Těsně před startem jsem si uvědomil, že můj poslední běh se konal na půlmaratonu na tom samém místě přesně před rokem (nepočítaje zaběhnutí si pro kofolu a brambůrky do Kauflandu), takže jsem do své kondice moc nadějí nedával. A odhadl jsem se skvěle. Mojí kostře se nadměrný pohyb vůbec nelíbil a nebála se to dát značně najevo. Plíce už se taky za tu dobu smrskly jak dvě shnilé švestky a lýtka se zřejmě ještě neprobudila ze zimního spánku.

Sluneční paprsky se rozhodně nebály plnit svou primární funkci a já jsem cítil, jak se mi na rozpáleném betonu škvaří podrážky. Nebýt občasných sprch a mokrých houbiček po cestě, asi by nejeden účastník běhu po cestě vzplanul a zlínský půlmaraton by měl lepší pochodně, než měli na samotné olympiádě.

Ačkoli se to zdálo hned po prvních centimetrech trasy nemožné, doběhl jsem až do cíle.

Každý přeživší účastník běhu peklem dostal medaili, takže se ve výsledku nikdo necítil výjimečně, ale rodiče si aspoň budou mít co uložit doma pod postel do prozatím prázdné krabice s úspěchy svého potomstva.

Po doběhnutí jsme šli za své výkony kolektivně získat to pravé české zlato, to tekuté. A i když jsme se ve výsledném pořadí nakonec trochu propadli, pro každého z nás to byla taková malá osobní výhra. Za což jsme se pak večer náležitě odměnili lihovinami ve festivalovém party stanu.